Název

Čertova Zeď z Mnichova Hradiště na kole 29.12.2015

Popis

V úterý 29. 12. 2015 mělo být podle předpovědi hezky, tak jsem se vydal na delší výlet směrem do Českého Ráje. Z Prahy jsem jel rychlíkem do Mnichova Hradiště. Tam jsem byl kolem deváté ráno. Po návštěvě bistra a konsumaci sýrového rohlíku a horkého čaje se čtyřmi kostkami cukru jsem se za svítícího slunce a modrého nebe vydal na modrou turistickou táhnoucí se k Ještědu. Nejdříve jsem kolem městských historických budov naučnou stezkou vyjel prosluněnou alejí na dominantní vrch Káčov na (350 m). Tam byla k vidění fotovoltaická elektrárna a čedičový suk. Za panujícího ideálního počasí se obojí jevilo jako hraničně „krásné“. Ještěd byl také zřetelně vidět. Kolem zříceniny hradu Zásadka jsem strmou úzkou stezkou lemovanou zábradlím sjížděl k Jizeře. Ale to nebylo jen tak. Nejenže to na vlhkém podzimním listí strašně klouzalo, ale 50 m ve směru jízdy mi cestu překřížilo stádo kanců. Hrůzou jsem ztuhnul a začal štěkat. Já štěkám velmi přesvědčivě, kanci se dali na bezhlavý úsek nejdříve do protisvahu, ale po kontaktu s nějakým plotem se obrátili a překřížili stezku ještě jednou. Proboha, snad neběží na mě!!! Měl jsem co dělat abych se nepotento. Kanci pak zmizeli ve směru, odkud vyběhli. Ale to nebyl poslední „animální“ konflikt toho dne. Zelená turistická před mostem přes Jizeru vedla dvorcem rozlehlé zemědělské usedlosti, na jejímž začátku jsem narazil na mladého farmáře, dříve družstevníka. Ten mě upozornil, že jejich statkem se na kole nejezdí. „A co pes?“, zeptal jsem se. „Jo, toho máme, ale nic nedělá.“ Po této odpovědi jsem pro jistotu přes jeho upozornění opět nasedl na kolo. A dobře jsem udělal. Vyběhl na mě asi šedesátikilový bernardýn a s vyceněnými zuby se snažil dostat k levému lýtku. Podařilo se mi kopnout ho za jízdy dvakrát do čumáku, mám v tom už praxi. A po setkání s kanci jsem ho přes velikost malého telete v tom momentě považoval za relativně neškodného tvora. Na mostě přes řeku mě málem přejelo auto. Ale bylo nádherně a na návrat jsem přes konfliktní situace nepomýšlel. V Mohelnici nad Jizerou jsem se konečně dostal na modrou a vjel do tří- až čtyřkilometrového údolí Malé Mohelky (249 m), což je od světa odříznutý stinný canyon, kde není slyšet hluk civilisace, kam slunce svítí jen někdy a kde je i špatný signál. V létě za sucha tu musí být kouzelně, ale v mém případě se jednalo o několikakilometrový průjezd bahnem a brodění přes říčku, která cestu co chvíli křížila, podobně jako Záhořanský potok u Prahy. První polovinu údolí rozbahnili lesní dělníci, druhou polovinu pak motorkáři. Výjezd, respektive upocené vytlačení kola na slunce do vesnice Ouč 375 m jsem považoval za vysvobození a křižoval se před sochou Nepomuckého stojící na kraji vesnice za přežití kanců, bernardýna a bahna. Přes vesnici Vrtky (410 m) s její historickou vodárnou a cihlovou trafostanicí jsem se divokým lesním úsekem dostal do vesnice Hlavice a odtud přes Lesnovek a Hrubý Lesnov až ke kamenné přírodní zvláštnosti Čertova Zeď (494 m). To bylo vlastním cílem výletu, i když v jeho dosažení jsem po ránu v blátivém údolí Malé Mohelky nedoufal. Nicméně před cedulí ohlašující CHKO na mě vyběhl černý pes velikosti předchozího bernardýna a cenil na mě zuby. Odrážel jsem ho „přednastaveným“ bicyklem, který se osvědčil jako bariéra mezi člověkem a zvířetem. Objevil se jeho páníček a komentoval to slovy: „To nic, on jenom hlídá“. Vskutku uklidňující.

Přírodní památka Čertova Zeď je podle vědců dílo Matky Země, i když při pohledu na fascinující „rovnou“ čedičovou bariéru se člověku mohou ohledně přírodnosti této zdi vkrádat do duše jisté pochybnosti. Tak či onak - prostě úžasné!! To byl nejzazší bod cyklovýletu. V nohou jsem měl nějakých 25 km čistě po turistické a docela jsem je cítil. Zpět k vlaku jsem jel cyklotrasou 3050 přes Budíkov a Všelibice do Libíče a odtud za soumraku velmi chladným – chvílemi byla i jinovatka na trávě - údolím Mohelky po silnici č. 277 do Mnichova Hradiště s jeho večerně nasvícenými historickými stavbami. Rychlík do Prahy o páté jel takřka na čas, v sedm večer jsem byl doma. V duchu jsem se modlil o dlouhé dny a mumlal si, jaká je to škoda, že na onu čedičovou zvláštnost nebylo víc času. Tento cyklovýlet jsem subjektivně vnímal jako jízdu mimo časoprostor, něco jako meditaci a cestu proti toku času, jehož je nakonec vždycky málo. Už jen proto, že na samotné focení padla nejméně hodina čistého času.

Rudolf.

Kategorie a štítky

Nastavení